Rozhovor s režisérkou filmu Larou Jacoski o tom, jak Amazonie transformuje ducha
Na severu Brazílie, ve státě Acre, žije jeden z kmenů původních obyvatel této země – Huni Kuin. Tento kmen je stále více populární v západním světě, pro své písně, kulturu význačnou tzv. “alegria!” každodenní radostí, a také pro své spojení a práci s psychoaktivními rostlinami – např. s nápojem Ayahuasca, či Rapé (forma užívání tabáku jako prášku, který se fouká do nosu).
Patrick Belém a Lara Jacoski procestovali svět, kde natáčeli nejrůznější krátké filmy vynášející na světlo světa rozmanité kultury nacházející se v různých končinách naší planety. Během jejich cest však přišlo volání vrátit se do rodné Brazílie a otočit pozornost k národnímu bohatství, k moudrosti původních kmenů.
Rozhovor s Larou Jacoski přináší vhled do zkušenosti spojené s natáčením filmu Eskawata Kayawai: The Spirit of Transformation (Duch transformace), se kterým nyní objíždějí svět, a který bude promítán i v ČR ve spolupráci s Nadačním fondem Sarava foundation.
Co znamená Eskawata Kayawai, proč jste pro film zvolili právě tento název?
Eskawata Kayawai je slovo v Hatxa Kuin, tradičním jazyce původních obyvatel Huni Kuin. Pokud by jsi se zeptala na stejnou věc někoho z kmene, byli by schopni mluvit alespoň hodinu o každém ze slov, vnímají totiž nejen hloubku jejich významu, ale i vibraci, kterou nesou. Upřímně, neexistuje žádný objektivní překlad, a to ani v portugalštině ani v angličtině. Nejbližší překlad, ke kterému jsme se dopátrali po rozhovorech s pajém (šamanem – medicinemanem – léčitelem), domorodými učiteli i lingvisty, je podtitul filmu „Duch transformace“. Tento název jsme zvolili, protože odráží ducha i směřování Ninawy Pai da Mata, našeho hlavního hrdiny a duchovního vůdce vesnice Novo Futuro (Nová budoucnost). Ninawá doslova přeměňuje realitu, kterou žili předtím, a kterou trápila západní kultura a útlak ze strany kolonizátorů. Spolu s dalšími se rozhodli navrátit zpět k tradici, rozhodli se žít plněnější život odrážející jejich identitu a původní kulturu. Film sdílí tento příběh, o tradici a hodnotách, které oživují, o naději, kterou naplňování této vize přináší, a to i pro náš západní svět.
Co tě přivedlo do deštného pralesa? Měli jste v úmyslu natočit film, anebo jak se to stalo?
Přijít do deštného pralesa bylo odpovědí na volání vrátit se ke kořenům. Já a Patrick Belem, s kterým jsme film Eskawata Kayawai – The Spirit of Transformation společně režírovali, jsme spolupracovali pod záštitou filmové společnosti Bem-te-vi Produções, od roku 2017. Tehdy začala naše pětiletá cesta společného filmového tvoření.
Žili jsme a pracovali v Thajsku, Indii a Bolívii, také v Kambodži, Spojeném království či v Maroku, s posláním vstupovat do různých realit a učit se od nich, sloužit jako most pro hlas menšin nebo nemainstreamových subjektů směrem k široké veřejnosti, to abychom tyto hlasy zviditelnili a zpřístupnili. Cestovali jsme s našimi kamerami po tradičních komunitách, které žijí alternativními způsoby a respektují hodnoty Matky Země, a nabízeli jsme naše nástroje ke sdílení jejich reality a poselství.
Přijít a učit se od našich Prvních národů se stalo naším posláním a obdobně jako všechno ostatní, co jsme předtím žili a zachycovali, se to stalo velmi přirozeně – stanovili jsme si své záměry a cesta se před námi začala rozevírat.
Jak to teda začalo? Mám za to, že dostat se k domorodým kmenům, k indiánům, není úplně jednoduché.
Poprvé navštívil Huni Kuin pouze Patrick. Již nějakou dobu kráčel po duchovní cestě, “seděl” s nejrůznějšími šamany, a jednou po obřadu, kde se užívala Ayahuasca pod vedením Siã Huni Kuin, cítil velmi silné volání, aby je přijel navštívit a samozřejmě si přinesl svůj fotoaparát s sebou.
A pak prostě začal točit?
Jsme zvyklí pracovat tak, že komunitě nabídneme kameru, aby natočila to, co jsou sami obyvatelé ochotni sdílet. Začali za ním přicházet duchovní vůdci, kteří se chtěli podělit o svou pravdu. Po velmi jedinečné zkušenosti, kdy strávil 15 dní v Novo Futuro Village na ayahuascové konferenci v Caucho se vrátil s 10 hodinami rozhovorů. Když jsme se k materiálu posadili, abychom jej shlédli, téměř okamžitě jsme si uvědomili, že se nám do rukou dostal poklad, a že my jej musíme ctít tím nejlepším možným způsobem. Uvědomili jsme si, že to bylo poprvé, kdy se Huni Kuin rozhodli podělit o svůj příběh, opravdu se otevřít a sdílet svou kulturu a poselství “západnímu člověku” před kamerou, a tak tak jsme si uvědomili svou roli, svůj úkol.
Jak probíhal tvůrčí proces? Jak dlouho to trvalo?
Dokončení celého filmu trvalo 6 let. První 3 roky jsme film produkovali, podnikli jsme několik výprav do Humaitá – území domorodého kmene Huni Kuin, kde se film odehrával, a také do Jordão, kde jsme se spojili s dalšími domorodými lidmi z Brazílie, jako jsou Xavante, Kuikuro, Karajá, Guarani. Postupně jsme prohlubovali své poznání toho, čím byla Brazílie před Brazílií.
Poslední 3 roky jsme věnovali postprodukci. Důležité zmínit, že jsme od počátku neměli potuchy o tom, že točíme celovečerní film. Financování probíhalo nezávisle prostřednictvím crowdfundingu, a jen získat finanční prostředky vyžadovalo spoustu práce. Také to byl náš první kontakt s lidmi z kmene Huni Kuin, chtěli jsme se ujistit, že tento film natočíme co nejuctivějším způsobem, že půjdeme jejich tempem, jejich cestou. A tak se film vyvíjel kousek po kousku. Za třetí, během postprodukčního procesu propukla pandemie, což nám poskytlo časové možnosti, abychom s posbíraným materiálem strávili dny a noci, a do hloubky jej prostudovali.
Film jsem sestříhala, když jsem se přestěhovala do Atlantského lesa v jižní Brazílii, žila jsem mezi horami, stromy, vodami, s větrem a s ptáky, sázela jsem plodiny, sdílela život s komunitou, a žila podle hodnot, za kterými si stojím, což bylo hluboce léčivé a zcela jistě mi to pomohlo sestříhat film do jeho konečné podoby.
To také zní jako skvělá příležitost do hloubky integrovat zkušenost z pralesa. Změnily Tě cesty do amazonie jako člověka?
To je jisté! Amazonie mi změnila život. Člověk je tam obklopen všudypřítomným životem, který pulsuje, vibruje, roste, mění se a formuje ve velkolepý amazonský deštný prales. Byla jsem šokovaná jeho (doslova) nesmírností, silou a svobodou a také blízkostí paměti všeho a na všechno, co kdy žilo.
Měla jsem dojem, že bez ohledu na víru člověka, povědomí o naší podstatě je k dispozici, a je možné se s těmito znalostmi spojit kdykoliv, tady a teď.
Jako by se ve vzduchu vznášela čirá DNA země, její moudrost sahající až k samotnému počátku existence. A taky ve vodě, v designu každého jednoho listu, ve středu kmenů, v kapkách deště, v paprscích slunce a také, v každém výrazu a pocitu vděčnosti, jako bychom mohli naslouchat naší nejvyšší melodii.
Tajemství je nám neustále k dispozici přímo před očima, ale způsob, jakým jsme si zvolili žít, ve velkých městech, nám ho neumožňuje uvidět.
Když jsem navštívila brazilský prales já, cítila jsem hluboký pocit domova, bezpečí a vnitřního klidu - což je trochu paradoxní vzhledem k tomu, že tě skoro na každém kroku může něco kousnout, štípnout, uštknout.. Bylo však bytostně citelné, že v srdci pralesa je člověk někde blíž sám sobě, nezdálo se ti?
Jak jsme se během čtyř dnů cesty lodí, která předcházela příjezdu do domorodé vesnice, kde jsem pobývala, přibližovali k srdci amazonského pralesa, více a více jsem cítila, že vstupuji i do svého vlastního srdce a kontaktu s duchem.
Při zkušenostech s amazonským pralesem a jinými zeměmi jsem si uvědomila, že přirozený život umožňuje a zpřístupňuje spojení s tvůrčím zdrojem, díky čemuž je možné vidět, naslouchat, chápat za hranice toho, co je viděno, co je známo, a vytvářet prostor v nás, rozšiřovat a rozpínat naše bytí, které nám to jednou oplatí odhmotněním se (ze ztuhlosti našeho bytí a naši mysl), aby otevřelo moudrost duše, která se prolíná s poznáním Země, nebe, vesmíru a stvoření.
Opakovaná návštěva kultury toliko odlišné od té naší, západní, obvykle boří zaryté koncepty a přesvědčení. Je na způsobu života brazilských domorodců něco, co ti “dalo zabrat”?
Tak třeba, trvalo mi, než jsem skutečně začala chápat jejich pojímání času. Snažila jsem se realizovat své myšlenky a plány, které jsem pro drahocenný čas v pralese spřádala. Kdykoliv jsem se však zeptala: “V kolik?”, jako bych tím stvrdila ztrátu rozhovoru.
Říká se: “Čas to uzdraví” a já v pralese pocítila rozměr tohoto přísloví až do morku kostí. Během svých cest napříč jinými kulturami jsem se naučila nezapomínat, jak důležité je ponechat svůj naložený kufr doma předtím, než se setkám s dalšími, protože to omezuje schopnosti vidět, naslouchat a porozumění za hranicemi slov.
Zpátky do vesnice, teprve ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, zahodila jsem své filmové plány a otevřela se projevovanému, teprve pak přišla ta pravá magie a film, který jsme tvořili, začal nabírat tvar a jas.
To je podle mě skvělá lekce do života. Nechat věci plynout, ale být připraven jednat, pokud nastane čas.
Také jsem byla schopná prohlédnout některé své koncepty. Jeden z nich týkal procesu učení – my máme profesory, kteří disponují solidní znalostí a jsou ve školách, aby tuto znalost předávali studentům sedícím na nepohodlných židlích, často odpadající únavou pod náloží mentálních informací, kterým byli vystaveni v tak krátkém čase. Ve světě kmene, který jsem navštívila, je učitelů mnoho – babička a děda, otec i matka, strýcové a tety, příbuzní, kterými jsou ostatně všichni z perspektivy jedné velké globální rodiny. Starší kmene jsou držitelé znalostí a moudrosti a předávají je dále, učí ostatní, učí se navzájem.
Někde jsem četla, že babička jednoho je babičkou všech. Každý se k ní může vztáhnout jako ke své babičce a každý si k ní může přijít pro znalosti - následovat ji a pozorovat, jak činí ona.
Právě proto moje koncepce výuky potřebovala revizi. Moje představa o výuce, kdy se učitelka, matka nebo někdo, kdo danému tématu rozuměl, zastavil, aby učil přesně tak, jak to dělala a/nebo se učila, třeba s pomocí knihy, která také obsahuje znalosti o tom, jak to někdo jiný dělá a/nebo se to naučil. V pralese je výukou život. Život se děje a jeden se učí od druhého prostým pozorováním. Pokud má babička znalosti práce s léčivými rostlinami, které chci pojmout, přiblížím se k ní a doprovázím ji, abych viděl, jak to dělá, porozumím znalosti této bytosti beze slov. Takto funguje předávání znalostí, pozorováním, a nejprve pozorováním okolí, našeho domova, matky přírody, naší velké učitelky.
Koncepty toho, jak by měl život vypadat, a jak bychom ho měli žít nám vtloukají odmalička. V naší části světa jsme ztratili spojení jak s přírodou, tak s našimi kořeny, proč si myslíš, že je potřeba ho zachovat?
Narodili jsme se do reality, kde nám bylo předestřeno, jakým způsobem se na svět dívat, a jakým způsobem v něm žít. Žijeme v době, kde se vše plánuje, předpokládá a kde se možným vyústěním předchází. Ze života v pralese a opětovným spojováním se s poznáním zprostředkovaným přírodou, jsem každý den objevila nějaký koncept, který k mé povaze nepatřil a já dostala možnost jej setřást.
Postupem času si v sobě otevírám další a další prostory, a snažím se kromě mysli naslouchat, cítit, vnímat všemi svými smysly, orgány i tím nejmenším kouskem svého těla.
Dříve jsme dokázali číst symboly, projevy přírody jako zprávy, skrze které s námi existence komunikovala. Dnes se zdá, jakoby v určitém momentě tato moudrost nacházející se mezi nebem a zemí přestala být masově srozumitelnou a tento prastarý jazyk začal upadat. Jenže on je to náš hlavní jazyk, každý jím může komunikovat, jazyk, který nerozlišuje rasu ani hranice, náš univerzální jazyk.
Postavím-li se do svého rácia, ptá se: jak mohu integrovat jazyk, kterým jsem zapomněla, že dokážu mluvit?
Těžko uvěřitelné je, že rozpomenutí je tak jednoduché, všechny druhy zapomenutých znalostí jsou dostupné, ať už ty od našich dávných předků, soudobé i starovodávné.
Návrat zpět ke kořenům není nemožný, můžeme to vidět v historii našich původních národů, jako jsou Huni Kuin z Eskawata Kayawai filmu, kterým bylo zakázáno praktikovat svou tradiční kulturu od chvíle invaze, a ačkoliv jim to trvalo, po jisté době se začali vzpamatovávat a cvičit moudrost jejich předků.
K tomu, abychom se mohli s polem této moudrosti propojit, je třeba být k dispozici (tady a teď), být otevření a prázdní. Naším obecným problémem je, že jsme velmi často zahlcení a strachuplní. Jsme zvyklí žít rychle, děláme si starosti a jsme zaneprázdněni svým vzděláním, pořád chodíme na kurzy, pořád studujeme a pracujeme víc, abychom zaplatili za studium…
Svým způsobem žízníme po informacích, honíme se za sebepozáním, chceme být uznáni světem na základě našich činů, a vnímáme rozkoly v přístupech k chápání naší historie, chápání toho, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Ve všech těchto oblastech jsme nakonec dali stranou naše hlavní učitele: živé lidské bytosti na planetě Zemi. A v tomto se právě teď nacházíme, bez ohledu na to, zda vnímáme, že prožíváme jeden život, anebo mnoho, že se náš duch vyvíjí anebo je pouze pozemským projevem – škola země je školou života, a čím více jsme s ní integrováni, tím více se tajemství existence rozevírá.
A kterým směrem se teď existence rozevírá pro Tebe? Jaký další projekt si Tě zavolal?
S dokončováním filmu přišlo uvědomění, že v kmeni Huni Kuin zbývá už jen hrstka starších, a nejinak tomu je i u jiných kmenů. Začali jsme dostávat výzvy od různých kmenů z Brazílie a Latinské Ameriky ke spolupráci.
Linka, která je všechny spojovala, byla: máme posledního staršího naživu. Původní hodnoty pomalu mizí s poslední generací, která se narodila do světa, který na nich byl postaven. Následující generace se již narodili do prostředí reality “šmrnclé” západními způsoby. Ti starší předávají svou moudrost pouze orálně a svou přítomností, mají povědomí o pradávné moudrosti, ke které bychom mohli ztratit přístup a skončit točením se v kruhu, tlouknutím hlavy o zeď bez schopnosti najít se.
Poslední živé knihovny stále žijí a my zaslechli volání. Cyklus “Živé knihovny” (Living Libraries) dokumentuje starověké znalosti původních národů Latinské Ameriky s cílem ochránit ohroženou moudrost pro další generace a lidstvo jako celek. Etnografický projekt se realizuje skrze audiovizi, fotografii a psanou formu. Zaměřujeme se také na mladou generaci, a to sdílením workshopů o tom, jak používat sociální média, jejich telefony a fotoaparáty, abychom v nich probudili zájem o jejich tradice a kulturu.
Projekt je naléhavý, protože stále více našich moudrých příbuzných je ohroženo a my všichni tak přicházíme o své poslední prarodiče.
Web filmu: https://www.eskawatafilm.com/
