Klimatická konfernece: Paradox prvních obětí

Lidská činnost narušila už téměř 75 procent zemského povrchu a zařadila přibližně jeden milion živočišných a rostlinných druhů na seznam ohrožených. Zástupci tradičních kultur se obávají, že klimatická konference v Glasgow nevnesla do “války s přírodou” žádnou změnu a jen potvrdila dosavadní nesoulad mezi proklamacemi světových lídrů a holou skutečností.

Na přelomu října a listopadu loňského roku proběhlo v Glasgow mezinárodní jednání nazvané COP26, kde se projednávala opatření v oblasti klimatu. Některé zúčastněné země se zavázaly investovat do řešení vycházejících vstříc přírodě a zelenějšímu přístupu k zemědělství. 

Není žádnou novinkou, že je příroda pro naše přežití zcela zásadní: poskytuje kyslík, který potřebujeme k dýchání, reguluje počasí, dodává potravu a vodu všem živým tvorům a je domovem nespočtu druhů volně žijících živočichů a ekosystémů, náš život je na ní závislý.

Podle Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) však lidská činnost narušila již téměř 75 procent zemského povrchu a zařadila přibližně jeden milion živočišných a rostlinných druhů na seznam ohrožených. Tajemník OSN Antonio Guterres opakovaně označil současný stav za “válku s přírodou”. Copak ji ale můžeme vyhrát, pakliže jsme její nedílnou součástí? Kdo s kým tady pak bojuje? 

COP26

Jsou tomu skoro tři desetiletí, co se světové vlády téměř každý rok setkávají, aby společně reagovaly na klimatickou nouzi. COP je zkratka pro globální konferenci v rámci UNFCCC, jejíž téměř každoroční setkání kolísala mezi značně neklidnými, také těmi uspávacími, některé byly prokládány okamžiky velkého dramatu, či občasným triumfem (Pařížská dohoda v roce 2015) a taky nejednou katastrofou (např. Kodaň v roce 2009). Podle Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC) z roku 1992 je každá země smluvně zavázána „eliminovat nebezpečné klimatické změny“ a nalézt způsoby, jak spravedlivým způsobem celosvětově snižovat emise skleníkových plynů.

Loňský ročník, kterého se zúčastnilo na 25000 návštěvníků, byl zahájen projevem Sira Davida Attenborougha. V něm mj. zaznělo, že lidé vždy byli „nejschopnějšími řešiteli problémů, kteří kdy na Zemi existovaly“, a sdílel také své optimistické vize do budoucna. Svůj projev však zakončil povzdechem: „Za svého života jsem byl svědkem hrozného úpadku. Vy byste však měli být svědky úžasného uzdravení.”

Cílem nového závazku roku 2021 se staly snahy transformovat zemědělství a potravinové systémy prostřednictvím politických reforem, výzkumu a inovací s cílem snížit emise, chránit přírodu, a zároveň zajistit potraviny a pracovní místa. Během tohoto zasedání byla také většinově přijata “Glasgowská Deklarace o lesích a využití půdy”. Nicméně, deklarace sama o sobě ještě neznamená smysluplnou akci. 

Paradox prvních obětí

Ačkoliv se tradiční kultury na změně klimatu podílely téměř nulově, patří mezi její nejzranitelnější oběti stojící doslova v první linii těch, kteří krizi pociťují na vlastní kůži. Tak např. amazonský prales pro indiány není jen vzdálený kus zeleně, o němž vědci tvrdí, že je plícemi světa, nýbrž jejich domov, zdroj potravy i lékárnička. 

V rámci výše zmíněné Deklarace představitelé vlád jednotlivých zemí slibují, že posílí své společné úsilí o zachování lesních a jiných suchozemských ekosystémů a urychlí jejich obnovu, jakož i usnadnění udržitelného obchodu a rozvojových politik na mezinárodní i domácí úrovni. Text rovněž upozorňuje na posílení postavení místních komunit, včetně původních obyvatel, které vykořisťování a znehodnocování lesů bezprostředně ovlivňuje. Budou však honosná slova opravdu implementována do praxe? 

Příkladem rozdílných slov na papíře v porovnání s praxí je situace v Kolumbii. Daniela Balaguera pochází z tradiční kultury kmene Arhuaco sídlícího na severu této země. Tento původní domorodý kmen žije v izolovaném pohoří Sierra Nevada Santa Marta, jež protíná střed země a poskytuje útočiště průtoku 36 různých řek. „Naše území byla uznána jako posvátná. Slouží k ochraně životního prostředí, ale ve skutečnosti se tak s nimi nezachází. Pokud jsou chráněnými oblastmi, měly by jim být poskytnuty záruky a práva, která ačkoliv byla uznána, tak se neuplatňují,“ cituje její prohlášení internetové médium Organizace spojených národů (OSN). „Hrozí nám druhá vlna vyhynutí našich kulturních praktik, což je extrémně znepokojivé, protože by to byl už druhý masakr, druhé vyhlazení našeho lidu,“ řekla. 

Mezi ohroženými indiánskými kmeny jsou mezi jinými i obyvatelé pralesa na severu Brazílie, indiáni kmene Huni Kuin. Ti se v posledních letech potýkají s neutuchajícím úsilím prezidenta Jaira Bolsonara jednak jim odepřít práva na jejich území, aby mohlo být poskytnuto k užití těžařům, jednak s jeho prohlášeními, které označují jejich tradiční kulturu za primitivní. “Klíčovým problémem pro pralesní národy je nepovolené odlesňování jejich území. Vláda Jaira Bolsonára usiluje o zabrání území patřícího indiánům skrze zákon PL 490, což by potažmo znamenalo, že indiáni přijdou o svůj domov. Těžení ropy, které znečišťuje vodu z které indiáni vždy pili a lovili ryby. Klimatické změny způsobují větší a větší záplavy v období dešťů, kdy indiáni maji zaplavené své domácnosti a přicházejí o úrodu. V neposlední řadě se vládní tendence vztahují i na omezování práva na život indiánů v podobě, v jaké ho už žijí po tisíce let”, vyjádřila se Lucie Havlínová z projektu Sarava, jehož záměrem je právě podpora indiánů a šíření starodávné moudrosti, kterou indiáni sdílejí. 

Z jiného úhlu pohledu

Charles Eisenstein je americký spisovatel, který se veřejně vyjadřuje k tématům spojeným s historií lidské civilizace, ekonomie, spirituality a ekologie. V jeho předposlední knize Climate – A New Story (2019) představuje jisté poselství, které poukazuje na úskalí současných snah řešení krize klimatu, což nazývá „uhlíkovým redukcionismem“. Eisenstein také vynáší na světlo problematičnost celé koncepce udržitelného růstu, který má být zajištěn pouhou proměnou energetiky z fosilních zdrojů na obnovitelné zdroje. Takový přístup pokládá za nebezpečnou iluzi, protože jakýkoli růst dnes znamená proměnu přírody ve zdroje, zboží a peníze. Namísto toho bychom (podle něj) měli usilovat o úplnou proměnu současné civilizace. Měli bychom si otevřít cestu do světa, kde rozvoj neznamená růst, kde abstraktní nepřevládá nad reálným a kvantitativní si nepodmaňuje kvalitativní. Jádrem tohoto nového příběhu je „probuzení do živé země“, protože, jak Eisenstein tvrdí, „jen život zajišťuje podmínky pro život“. V této souvislosti navrhuje nové uspořádání priorit, jak přistupovat k řešení krize klimatu, které představuje komplexní program regenerace Země.
Překladům některých děl a esejí Eisensteina se zabývá historik, kurátor a publicista Jiří Zemánek, který k tématice konstatuje: “V první řadě bychom to měli natřít všem ekocidám, včetně vymírání lesů a degradace půdy, ztrátě biodiverzity, vymírání druhů, umírání oceánů, znečišťování vzduchu a v neposlední řadě samozřejmě krizi klimatu. Věnovat se ekologické etice a ustavit práva přírody. Je toho skutečně hodně, co je potřeba, až koronavirová klauzura skončí, udělat.” 

Zda-li se jednotlivým státům podaří implementovat doporučení zasedání COP26, nebo spíše – zda-li se o to alespoň pokusí, se pro jednou nezbytně nedozvíme z televizních zpráv a mediálních výstupů, nýbrž dříve či později to pocítíme na vlastní kůži. 

Článek byl v upravené podpobě publikován v únorovém čísle časopisu Regenerace. 
Autorka: Eva Césarová (www.evacesarova.cz

Sdílej článek
Facebook
Twitter
LinkedIn
WhatsApp
Email
Tisk
Napsat komentář